delikomat.cz

Přechod rakouského jezera Neusiedler See se stal již tradicí. Každoročně se zde sjíždí stovky lidí, aby mohli přejít či přeplavat vzdálenost 3,6km mezi městečky Mörbisch a Illmitz. Krásná příroda, atmosféra vinného kraje, zdravý pohyb vodou, společný výlet…, to všechno byly výzvy, kterým se nedalo odolat. V sobotu 30. června 2007 v 7h ráno jsme v počtu dvaceti odvážlivců nasedli do autobusu a těšíc se na nové zážitky vyrazili přes Bratislavu k našim rakouským sousedům. Před očekávaným sportovním výkonem jsme se náležitě posilnili v restauraci pod pergolou stylově obrostlou popínavým vínem. Sluníčko se mezitím hádalo s černými mraky o místo na obloze, ale naši dobrou náladu to rozhodně nemohlo rozházet. Vyzvedli jsme si startovní čísla, převlékli se do plavek, někteří raději i do neoprenu a připravili se na start. Po kolena v chladné vodě jsme nejistě pozorovali borce v gumových čepicích, plaveckých brýlích a neoprenech, jak soustředěně krouží pažemi, pravidelně oddychují a upřeně pozorují rozhodčího. Nohy se nám začaly bořit do měkkého bahnitého dna a my brzy pochopili, že to s tou procházkovou chůzí vodou nebude tak růžové. Navíc se zvedal vítr a dosud klidná hladina se začala nepříjemně vlnit. Útěchou nám bylo několik záchranných člunů kroužících nedaleko. Z myšlenek nás vytrhl výstřel, který odstartoval závod. Po pár minutách se nám gumové hlavičky borců začaly nenávratně vzdalovat a my zatím plni humoru hledali ten pravý plavecký styl. Po chvíli nám voda sahala po krk, někomu ani to ne a studené vlny nás fackovaly do obličejů. Naštěstí jsme se pohybem brzy zahřáli a dokonce se na oblohu opět vrátilo sluníčko. Plavali jsme už tři čtvrtě hodiny, když se před námi objevil člun oznamující, že jsme právě v polovině cesty. Tomu se ani nechtělo věřit. Protější břeh jsme měli na dohled, že by to bylo ještě tak daleko…? Někteří plaváčci svůj boj vzdali a nechali se naložit do člunů. Zamávali jsme do kamery televize ORF, zakřičeli do velkého chlupatého mikrofonu, že jsme přijeli z Česka, nadechli se, sebrali všechny síly a pokračovali v plaveckých tempech. Posledních pět set metrů bylo snad nejdelších. Břeh se přibližoval jen velmi líně a my s plnými žaludky kalné vody, kterou jsme po cestě nedobrovolně spolykali, unavení, ale šťastní konečně dosáhli cíle. Z posledních sil a za veselého pokřiku jsme vyběhli z vody a za potlesku diváků míjeli hodiny měřících náš čas. Na displeji se u prvního z naší skupiny ukázalo: 1:35:12. Hned jsme dostali pití, jogurty a čokoládové tyčinky a další energii jsme dočerpali na stáncích s klobáskami, pivem a vínem. Spokojení jsme lehli do zelené trávy, vzájemně se dělili o prožitky a odpočívali. Mezitím se vyhlašovali závodníci s nejrychlejším časem, věkově nejmladší i nejstarší účastníci. Jaké překvapení, když došlo i na kategorii „Největší skupina závodu“ a z amplionu zaznělo: „DELIKOMAT“. Seřadili jsme se ke gratulacím, zapózovali na společnou fotografii, obdrželi pohár, diplomy, medaile i trička a jako výhru jsme si odnesli koš plný vína. V dobré náladě jsme nasedli na parník, který nás vezl zpátky do místa našeho startu. Cestou jsme nevěřícně z paluby lodi sledovali trasu, kterou jsme před dvěma hodinami zdolávali vlastními silami. Na parkovišti jsme nastoupili do našeho autobusu, který na nás věrně čekal a zamávali jezeru. Ještě, že jsme mávali, jinak bychom si ani nevšimli, že za námi běží zoufalý Honza Vařejka, který se zdržel a my ho tam málem zapomněli. Naštěstí to dobře dopadlo a opět v plném počtu jsme zamířili na rozlučkové kafe do nedaleké kavárny, která je vyhlášená svým výhledem, snad nejkrásnějším v celé Evropě. Velká dřevěná terasa těsně nad hladinou jezera, bílé plachetnice prohánějící se po vodě a hejna racků nám dodala iluzi dovolené u moře. Lehli jsme si na lehátka, mhouřili oči do teplého slunce, usrkávali lahodnou kávu, popíjeli růžové víno a bylo nám dobře. Jenže všechno jednou končí a ani náš výlet nebyl výjimkou. Sklopili jsme autobusová sedadla a nechali se ukolébat drncáním po hrbolaté bratislavské dálnici. V Modřicích jsme si řekli své poslední ahoj a dobrou noc a spokojeně se rozjeli do svých domovů, postelí a peřin k opravdu zaslouženému odpočinku.